Matka Země

13:08


Moji milí.

Tento článek jsem napsala do časopisu MarieClaire.
Dostala jsem zadaní, abych napsala text na téma Matka Země.
Děkuju za tuto výzvu a přeju příjemné počtení.





V životě každého z nás jsou věci, které nás stoprocentně rozčílí. 
Jsou to takové naštvávací bestsellery.
Někoho rozčiluje nakřivo pověšený obraz, neutřený prach, chlupy od psa, zvednuté prkýnko na toaletě, studený oběd nebo opožděný pošťák.
U mě jsou to odpadky v lese.
Pokaždé si kladu tu stejnou otázku, jak je možné, že někdo, kdo si jde do lesa vyčistit hlavu, nabrat sílu, odpočinout si od života, je schopen ten obal od horalky prostě a jednoduše hodit na zem.
Kam si myslí, že zmizí? 
Má alespoň výčitku svědomí? 
Nebo je opravdu lidská hloupost tak bezbřehá, že se nad tím prostě nazamyslí a udělá to klidně po další svačince na rozcestí znovu?
Jsem člověk, který má rád konfrontace, a zajímá mě, jaké myšlenkové pochody kráčí v hlavách jiných lidí.
Stala se mi na tohle téma jedna historka.
Odehrála se na Srí Lance, kde jsme se jednoho dne vydali na výlet lodí po řece.
Sympatický mladík, který velmi zručně ovládal benzínový motor na malé loďce, na nás už z dálky mával a lámanou angličtinou nás lákal na emejzink bout trip on the rivr.
Nasedli jsme na loď a nechali se vozit po malých ostrůvcích na obrovském jezeře, na kterých nám místní obyvatelé ukazovali zdejší faunu i floru.
A protože náš průvodce ještě měl času nazbyt, zeptal se nás, zda nechceme ještě bonus akci – krmení dravých ryb rukou.
S nadšením jsme kývli.
Z kapsy vytáhl igelitový sáček plný krevet, zapískal a počechral hladinu vody.
Připlavalo hejno piraň a my je s velikou opatrností pohostili zbytky jeho dnešního oběda.
V žilách nám tančily endorfíny a se slovy díků jsme  usedli zpět na lavice, a vydali se nazpátek. Než se chopil kormidla na motoru, otřel si mastné ruce do kalhot a sáček hodil do toho průzračného jezera, které jsme celé to krásné odpoledne obdivovali...
Do toho jezera, které mu přináší každodenní obživu pro celou jeho rodinu.
Loď mlčela, ale já nemohla.
Endorfín vystřídal adrenalin a já se zvedla a zeptala se ho, proč to hodil do  vody?
Pohladil mě po ramenou a řekl, ať se nebojím, že řeka ten igeliťák vyplaví do moře. Že tady v jezeře nezůstane a už vůbec nenaruší tuhle dechberoucí podívanou pro další příchozí.
Když jsem mu položila otázku, zda tuší, kde skončí výlet  našeho  igelitového dobrodruha, odvětil, že to už nikdo nezjistí, neboť oceán je nevrendink.
Je mi smutno.
Mohli bychom se chlácholit, že drobný Srílančan prostě jen nechodil do školy a já měla prostě jen „štěstí v neštěstí“. 
Ale všichni dobře víme, že tahle pohádka bude mít jiný konec.
Snad ve všech světových jazycích nazývame naší zemi Matkou Zemí.
Jak je tedy možné, že jsme schopní se k ní chovat takto lhostejně a ignorovat jí?
Ba dokonce jí ničit. Bezostyšně jí týrat... dusit... a ve finále zabíjet?
Dokázali bychom se takhle chovat k vlastní matce? Ne, dobře... Tak tedy jinak.
 Vysypali bychom obsah našich, často nevytřízených odpadkových košů do našich udržovaných zahrádek? Na naše vypíglované balkonky se zrovna vykvetlými muškáty?
Nemůžeme přeci žít život ohraničený jen plotem našeho pozemku.
A je ten pozemek vlastně náš? 
Je možné reálně vlastnit půdu? Vlastnit zemi?






Určitě všichni známe ten pocit, když k nám domu přijde návštěva na večeři a ta nebere konce. My už bychom rádi natáhli teplákovou soupravu a v objetí s našim milovaným ulehli na sofa po náročném dni. Ale hosté by ještě otevřeli láhvinku a dali si něco na zub.
Tak přeneseme-li tento obraz do vyšší perspektivy, my lidé nejsme bohužel v roli hostitelů, ale jsme těmi hosty, kteří nikdy neodejdou...A  Planeta ve své bezpodmínečnosti a laskavosti pro každého povléká čisté povlečení a plní naše žaludky každičký následující den.
Po čase už nám ani nepřijde zvláštní, kde se ten steak na našem talíří vzal. 
Kdo ušil naše šaty a kde vyrostla zrna téhle lahodné kávy, kterou zrovna vychutnáváme v oblíbené kavárně před prací.
Tak ráda bych ukonejšila tyhle moje myšlenky slovy, že přeci já odpadky třídím... že přeci já v lese tu horalku nepohodila... že přeci já ten dopísek v podobě krevetového sáčku oceánu neadresovala.
Ale bohužel. 
Je to všechno nás všech.
Tím, že odvracíme oči od problému, které se nás netýkají, jen zesilujeme jejich dopad na nás samotné.
Když vidíme v televizi příběh o třech mušketýrech, celou dobu čekáme na tu jedinou větu... Jeden za všechny - Všichni za jednoho.
Všechno už to vlastně víme... 
Všechno už to vlastně známe.
Zastavme se.
Na malou chvíli pozvěme na rande nás samotné.
Líbíme se si?
Požádali bychom se o ruku? 
Jsme tím, kým tvrdíme ostatním, že jsme? 
V dobrém i ve zlém
S láskou Tamara.

You Might Also Like

10 komentářů

  1. Krásný článek, děkuji.. a velmi důležité téma... také mi puká srdce z toho, když vidím (nejen) v lese odpadky... vždyť si lidé sami pod sebou podřezávají větev:-/ Ale asi je to velká lekce pro lidstvo a zrcadlo toho, jak se chováme sami k sobě a milujeme sami sebe.
    Ale i tak to tady stojí za to... a ty obaly od horalek budu sbírat dál, dokud to bude potřeba;-) Krásné dny:-)

    OdpovědětVymazat
  2. Tak tyhle otázky si pokládám dennodenně.. pokaždé, když jedu autem a vidím v příkopě odhozené pytle s odpadky, pokaždé, když jdu na procházku do lesa a vidím poházené plechovky od piva a plastové lahve. Před 14 dny jsme si v Hříměždicích udělali takový menší den země a sesbírali jsme odpadky okolo lomu, na cestě do Záběhlic a na všechny další strany. Nedokážeš si představit, kolikrát jsme se otočili s plným vozíkem... hodně smutný příběh, který nemá konce..

    Já se takhle zase neudržela na jedné akci, kde seděli kluci kolem ohýnku, popíjeli pivo a jeden z nich hodil plastový kelímek do ohně... málem jsem po něm skočila.. Jeho odpověď na mou otázku, zda to myslí vážně byla ,,jojo, to už je asi patnáctý".
    Děkuju za tenhle článek. Je důležité to řešit.. a nemlčet.

    RIGHT HERE RIGHT NOW

    OdpovědětVymazat
  3. Tamaro, clanek je fajn... odpadky me taky stvoy, nicmene ja vidim problem jeste nekde uplne jinde.. nicime svou zemi, nicime planetu a to jen kvuli nasi lenosti, kdy jsme si zvykli vozit si zadek byt treba i jen kilometr v tune zeleza. Kdyz kazdy rano jdu s detma do skolky a vidim, kolik lidi takhle jezdi, sedi v aute sami a neprijde mi to nikterak divny, ze zaneraduji ovzdusi nasim detem... tohle je problem..ale protoze kazdy to tak dela, neprijde nam to divny... zatimco pohozenej papir nebo petflaska se za 300 let tak nejak rozpadne, my se mozna jeste driv udusime... s timhle je potreba neco delat. Odpadky jsou problem, ale v celkovem kontextu uplny nic... jo a uplne nejvic me vytacej lidi, co si v aute jezdi do zero waste obchodu... diky, Lucka

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Lucko, ne vsichni maji zero waste obchod v miste bydliste a kdybyste mela tahat nekolik kilo autobusem/vlakem/na kole, tak si to nejspis taky rozmyslite a zajedete tam obcas autem na hromadny nakup. Tak prosim nehazejte vsechny do jednoho pytle, to zase vytaci me... Hezky den, Jana

      Vymazat
  4. Tamaro, moc děkuji za tento dechberoucí a pravdivý článěk. Kéž si ho přečte co nejvíce lidí a zamyslí se nad naším bytím, žitím na naší planetě...
    Neustále Zemi něco bereme a zneužíváme jí pro naše účely, ale co jí vracíme? Odpadky, které vypouštíme do oceánů? Pralesy, které kácíme a pálíme?
    To přece nemůže trvat věčně a já věřím, že za toto chování nám to Země vrátí... a to se pak budeme všichni divit... Krásný den a děkuji za to že jste, že se lidem snažíte předávat své myšlenky a úvahy a snad tyto články alespoň trošku zůstanou v podvědomí lidí.

    OdpovědětVymazat
  5. Milá Tamaro, v mnohém s vámi souzním a tak můj komentář prosím neberte jako kritiku, směřuji jej ostatně i sobě...Odhazování odpadků a jiné zlotřilosti vůči Zemi mě také vytáčejí, často se s ním setkávám i na cestách a tak jsem přemýšlela a vymyslela, že mě to tak štve i proto, že sama za sebou nechávám ekologickou stopu hodnou obryně. Ráda a celkem často totiž cestuji. A také pracuji, takže časově to není neomezené a to se pak člověk občas přesune letadlem, aspoň jedním směrem, aby si ušetřil ty drahocenné dny...a to je ten kámen úrazu, který na mě opět vypadl z vašeho článku a praštil mě přímo do hlavy. Myslím, že můžeme třídit o sto šest, pěstovat si zeleninu, kupovat biobedýnky..., ale každý náš výLET je nekonečně krát horší, než když nějaký pán na Šrí Lance hodí pytlík do vody (jakkoli je to pro nás pobuřující). Ve srovnání s našimi leteckými úlety do bližších či vzdálenějších rájů, se mi jeví jako celkem eko způsob života, když si pan Srílančan pozve celou rodinu, možná i vesnici či město, posadí se na břeh a budou celý den házet pytlík po pytlíku do jezera...Jeho pohlazení vás po ramenou je vlastně docela hezky symbolické. K vašemu: Jsme tím, kým tvrdíme ostatním, že jsme? si dovolím přidat: Jsme tím, kým sobě tvrdíme, že jsme? Krásný den, v úctě, Lucie Jenovéfa

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Přesně tak. Kéž by přibylo lidí,co se rozhodnou do letadla nevstoupit.

      Vymazat
    2. co do letadla, ale do auta... pro nekoho je letadlo nezbytnost, ale vetsina z nas si muze auto odpustit a neudela to jen kvuli svemu vlastnimu pohodli a lenosti...

      Vymazat
  6. Velmi se omlouvám, ale Tamaro toto moralizování není na místě, když ve stejném blogu popisujete své výlety k moři, nebo let kvůli prezidentské volbě (byť chápu i já bych šla světa kraj, jen aby tam ten pán neseděl). Ta ekologická stopa za Vámi a nyní už i Vašimi dětmi, je mnohonásobně horší, než ten vyhozený obal.

    Opravdu se chcete takto chovat ke své matce?

    Schválně používám Vaše slova...........zkuste se prosím zamyslet a třeba svůj příspěvek napsat znovu, lépe, jinak.......Jana

    OdpovědětVymazat
  7. Chápu teď kritiku všech, které ten článek tak nějak "pobouřil". Já myslím, že o plasty v moři jde dost, protože tím zabíjíme ryby, které tu byly tisíce let před námi. A Tamara tím nejspíše chtěla říct, že nic není tak velké, aby to pohltilo všechno.
    Co se týče těch aut a letadel. Přijdou mi tyto názory směšné. Nezáleží na tom kolikrát Vás to rozčílí - žijeme bohužel-bohudík v takové době. A ať chcete nebo ne, nikdy už Zem nebude čistá. Nikdy nenakážete lidem, aby nejeli autem, vždy tu budou ti, kterým na tom nezáleží, nebo ti, kteří o takovém problému nemají páru. Hlavně dnes už létá těch letadel tolik... opravdu si myslíte, že když jeden člověk do toho letadla nenasedne, že vás nenahradí jiný? Věřím, že má smysl "snažit" se žít ekologicky, ale opravdu to v dnešní době jde? Nejsme to my sami, kteří jsme si život nastavili tak nějak "jednoduše"? Opravdu musíme všichni dostat ránu, abychom začali něco skutečně dělat?

    OdpovědětVymazat

Popular Posts

Panel videa

Loading...